Jeden z nejvíce epických příspěvků tohoto měsíce je o “food digger” Jídlokopkách Expresivní bloggerka Agresivní Holka zavedla nový pojem, který začal kolovat internetem. Kdo je tedy jídlokopka?

Zdroj: https://fb.com/agresivni

 

Je to tady. Konečně přišla příležitost, kterou jsem vždy záviděla svým prarodičům, rodičům i svým dospělím sourozencům – JDU VOLIT.

 

Když jsem byla prcek (ok, svou výškou pořád ještě jsem) tak jsem toužila dostat takové ty papíry, které dostávali a stále dostávají dospělí. Bavilo mě na ně koukat a sahat na ně. Mamka mi vždycky říkala: ,,Zlatíčko? To jsou volební lístky. Neznič je, prosím.“. Nechápala jsem, ale i přesto jsem je chtěla taky.

No a teď? Čáry máry fuk….

•••

… v srpnu jsem oslavila svojí plnoletost. Je mi 18 a tím pádem jsem dospělá a konečně dostanu ty papíry taky, jupí.

Poprvý půjdu k volbám jako hrdný občan, který může změnit budoucnost. Občan, který může rozhodnout. 

 

Je pravda, že dost lidí k volbám nejde, protože si řeknou že jeden hlas je k ničemu. Není! I ten jeden hlas může pomoci.

•••

Je mi ctí, že letos můžu být mezi ty, kteří ten “papír” hodí do volební schránky a tím pádem se hlas započítá. 

A pokud je tobě 18+ , tak pojď. Pojď se mnou k volbám a zajistit lepší budoucnost pro sebe i pro tvé děti.

 

 

                                                    

Není to tak dlouho, jsem seděla ve vlaku. Jela jsem do školy (značka: #poctivastudentka) a jak už to tak bývá – doháněla jsem poslední šance se něco naučit. Seděla jsem, před sebou učebnici nad kterou jsem usínala. Najednou si ke mně přisedla nějaká paní. Byla to starší dáma a mě zaujala především vůní jejího parfému. Dívala jsem se na ní a ona se opětovně dívala na mě.  Najednou se mě zeptala zda se učím. Já jí odpověděla, že se o to snažím, ale že mi to moc nejde. Ona se usmála a povídá: ,,A jaké jsou vaše priority, slečno?”. A mně to v ten moment došlo. 

♠♠♠

Došlo mi, že mám sice ve své hlavě priority. Mám jich tam opravdu hodně, ale je pravdou, že nad nimi moc nepřemýšlím. Nebo ano, ale nevěnuji jim takovou pozornost. 
Když jsem přemýšlela nad odpovědí, tak jsem si uvědomila, že jsem si je nikam nenapsala. Nikam jsem si je nezvěčnila a to je chyba – potřebuji to mít někde napsané. Je jedno kde, ale někde to být musí. 

Přemýšlení o tom kam to napíšu a kdy jsem nechala stranou a odpověděla té paní. 

♠♠♠

Dojeli jsme na konečnou stanici a paní mi povídá: ,,Je vidět, že ve svém věku jste velmi vyspělá a rozumná, což je opravdu dobře. V dnešní době se neztratíte.” . Celý den jsem tuto větu nosila v hlavě a upřímně? Stále jí tam nosím. 

A teď se dostáváme k věci, kterou jsem odložila – kam si ty priority napíšu.
Odpověď je jasná – budu to psát sem. S pravidelných odstupem času.

Tím chci říci, že budou následovat další články. Další články s názvem Priorita no. (číslo bude vždy doplněno). 

♠♠♠

Takže..

                       Priorita no.1 – NEVZDAT SE 

Je jedno kolik budete muset v životě překonat překážek. Je jedno jak velké nebo těžké budou. Hlavní je, abyste dokázali zatnout zuby a porazit je. 

Bude těžké se nevzdat. Bude těžké říct: ,,Jo, já to zvládnu ať to stojí cokoliv.”, ale jednou. Jednou se na to podíváte zpět a budete šťastni, že jste to nevzdali.

Dost lidí vám bude říkat ať se vzdáte. Hlavní je mít tu prioritu. Prioritu přes kterou nepůjdete i kdyby si měli o vás lidi támhle někde něco povídat. 

 

 

Blogeři – perfektní lidé, kteří mají hromadu nabídek denně a tím pádem i slušné množství peněz.

••

Charakteristika, kterou jste si přečetli než jste vůbec došli k prvnímu slovu této věty, není vůbec reálná. Je to čistě vymyšlená póza, kterou dost lidí nosí v hlavě a některá média takovou tu pózu podporují. A proto jsem se rozhodla napsat tohle. Berte to s humorem, protože jakmile nejde o život, tak nejde o nic (ok, asi bych to řekla sprostěji).

 

 

My blogeři totiž…

•jíme pořád zdravě –  sice to málokdy přiznáme, ale i my se kolikrát v tom mekáči přecpeme

•furt máme uklizeno – viděli jste někdy ten chaos na našich stolech, který vzniká při psaní?

•máme dostatek peněz – i my občas brečíme, že si tamto a nebo támhleto nemůžeme koupit

•nepijeme alkohol – ono to víno občas potřebuje každej

•jsme furt perfektní a upravení – nevím jak ostatní, ale já při psaní tohoto článku mám na sobě pyžamo a vlasy v rozcuchaným culíku

•nemluvíme sprostě – v článcích ne, ale venku nám to občas ujede

•furt máme pozitivní náladu – kolikrát i brečíme, křičíme, mračíme se

•jsme na všech akcích – a přeci jen nás na všech nepotkáte, protože na nich opravdu nejsme

•furt fotíme a fotíme – i naše techtika má omezenou paměť

•naše povinnost je pravidelně vydávat nové články – to fakt ne, nejsme roboti a kolikrát potřebujeme “vypnout”

••

Dlouho uvažuju nad nějakým moudrem (ok, moc mouder ze sebe dostat nedokážu, ale snaha je taky fajn) a nic mě nenapadá. Spíš bych tohle podtrhla (opravdu nejsem matikářka) větou typu: “I my blogeři jsme lidi a né žádní roboti.” , protože to fakt tak je.